Blbý nápad může vést k lásce-2.Kapitola
19. 5. 2009
Šli jsme se Sárou do parku a povídali o všem možném když v tom k nám někdo běží a křičí Lauro,Sáro počkejte.My se zastavíme a hledíme za sebe kdo na nás volá když v tom uvidíme Patrika obě se usmějeme a zeptáme se Patriku co potřebuješ? Patrik k nám přiběhne a řekne skoro se slzami v očích ,,Holky Davida někdo surově zmlátil“ já se jen při bráškově jméně jemně otřesu a zeptám se Patrika „Kde je?“ on mi odpoví „V nemocnici“.
Rozloučím se se Sárou a se slovy „Musím jít za ním nemůžu ho v tom nechat ahoj“ odejdu.
V nemocnici:
„Dobrý den kde prosím vás leží David Netopil?“ zeptám se sestřičky, ta se podívá na nějaký výpis a odpoví mi: „Na pokoji 215“
„Děkuju“odpovím a běžím k pokoji 215 a ještě za sebou slyším hlas sestřičky
„Po chodbách se neběhá“ v duchu si jen myslím: „Neběhala bych kdyby sem tu neměla surově zmláceného brášku“.Zastavím se a před sebou vidím pokoj číslo 215.Pomalu otevřu dveře a vidím brášku jak leží na posteli a spí.Hned si oddychnu když vidím že je bráška v pořádku.Jdu k jeho posteli a sednu si na židli když se ale po dvou hodinách nebudí řeknu si že to nemá cenu a lehnu si k němu opatrně abych ho nevzbudila a spokojeně do pěti minut usnu.Když se probudím je další den a bráška už je vzhůru a spokojeně mě hladí ve vlasech a když uvidí že jsem vzhůru zeptá se mě „Ty jsi tu byla celou noc že jj?“ já jen pokývám hlavou a usměju se na něj on mi úsměv opětuje a dá mi pusu na čelo.Najednou vejde Patrik a řekne:
„Já snad začnu žárlit“ usměje se.My se na sebe s bráškou podíváme udivenými pohledy a hned se začneme smát Patrik se na nás jen podívá a začne se smát taky.Potom přijde k posteli a já mu jen s úsměvem na rtu uhnu a on se posadí na postel vedle Davida a řekne mu:
„Víš jaký si mi nahnal strach?“
„Vím a už to nikdy neudělám slibuju“
„Dobře ale jestli to porušíš zastřelím tě jasný“ bráška se na něj jen usměje a políbí ho.
Když se od sebe odtrhnou jako na zavolanou vejde doktor a zeptá se:
„Dobrý den Davide jak se vám daří“
„Je to lepší děkuju pane doktore a mám na vás jednu otázku.“
„Ano a jakou jen se ptejte!“
„Kdy budu moct jít domů?“
„Za týden si myslím že vás budeme moct propustit ale musíte se ještě týden po tom trochu šetřit ano?“
„Jistě nebojte se pane doktore“ řekl s úsměvem David
SáraKomentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
